Sto osmdesát odstínů kůže

Příběh Kara začal v roce 1995, kdy se Pavel Klvaňa rozhodl využít své znalosti z čalounictví v obchodu s kůžemi. Jeho cílem bylo dodávat zákazníkům materiál s vyšší přidanou hodnotou, takže osobně pečoval o celý řetězec od výkupu přes jednotlivé kroky zpracování, které zajišťovali různí dodavatelé.

Sám jezdil do Indie a Latinské Ameriky, kde procházel místní koželužny a vybíral dodavatele kůží buvolů respektive krav. Následné zpracování zadával v Itálii. Odběrateli byli už tehdy velcí evropští výrobci nábytku. Fungovalo to léta, jenže trh se měnil. Výroba nábytku se koncentrovala, firem bylo méně a bylo těžší se s nimi vzhledem k jejich větší síle dohodnout. Navíc kožený nábytek se stával prémiovou záležitostí a odběratelé požadovali větší přizpůsobení kůže specifickým požadavkům. „Subdodavatelsky si můžete nechat vyrobit pět tisíc metrů černé a není to problém. Ale pokud dodáváte 180 barevných odstínů po 300 metrech, už to problém je,“ vysvětluje Klvaňa. Začínalo být jasné, že pro obchodníky v tomto oboru časem nebude velký prostor.

Český podnikatel tedy pojal plán proměnit firmu z obchodníka na zpracovatele, k čemuž začal směřovat od roku 2010. Postupně pořizoval stroje, které uměly kůže finalizovat, například měřičku se žehličkou. Po „nakukování“ do samotného zpracování se Karo v roce 2013 pustila do výstavby továrny v Boršově u Jihlavy. Na místě bývalého areálu JZD se výroba rozjela v roce 2015. Investice dosáhly stovek milionů korun, jen dokončení současných plánů přijde na 110 milionů korun.

Konec starých způsobů

Sázka na vlastní výrobu se nicméně vyplácí. Zatímco v roce 2017 Karo prodávala kolem 27 tisíc metrů čtverečních vlastních výrobků měsíčně, letos je to už 45 tisíc metrů. Dlouhodobý plán je dostat se ke 100 tisícům metrů. Ještě jako obchodní firma už Karo na těchto objemech byla. „Je to tedy návrat na dřívější pozice, ale s násobně vyšší přidanou hodnotou,“ říká Hemerka. Kouzlo rychlého růstu podle něj tví v tom, že společnost prolamuje zažité zvyklosti oboru, v němž se kromě výměny strojů z parních na elektrické a později digitálně řízené zas tak moc nemění. „V Itálii jsou výrobci naší velikosti, kteří jen brousí, jen štukují, jen stříkají. Dělají jeden úkon. My jsme celé opracování krastu, tedy surové kůže zbavené v koželužnách srsti a zbytků tuku a masa, dali pod jednu střechu, což se standardně nedělá. A tak jsme schopni začít dodávat více méně just in time,“ líčí Hemerka.

Pro kůži dnes nikdo nezabíjí

Také díky těmto penězům chce Karo do budoucna dotáhnout zpracování kůží pod svou střechou až na samý začátek. V příštím roce hodlá začít připravovat pilotní provoz vlastní, zatím malokapacitní koželužny. Pokud se ekonomicky osvědčí, dovolí to firmě v tomto směru expandovat a rozšířit působnost i na automobilový průmysl, který je velice náročný a nedůtklivý vůči kvalitativním odchylkám. Ty nelze vyloučit bez toho, aby firma měla v rukou právě i prvotní opracování kůže.

Koželužna zároveň umožní využít toho, že ve střední Evropě jsou podle Klvani vysoce kvalitní hovězí kůže, protože skot tu má optimální podmínky, nesužují ho paraziti a dobytek se neznačkuje vypalováním. „Kůže jsou tady špičkové, ale zanikly koželužny orientované na obuvnický průmysl, který se přesunul do Asie. Část kůží se tedy vyváží na Slovensko, do Nizozemska, něco do Irska. Část se ale bohužel vůbec nespotřebovává a končí na odpadištích,“ říká Klvaňa. Čímž se dostává k tomu, že kůže jsou dnes odpadním produktem při výrobě masa. „Nikdo krávu nezabije pro kůži, která má hodnotu jedno až dvě procenta z ceny jatečného zvířete. Dokud lidé budou jíst maso, budou i kůže. My je dovedeme špičkově zhodnotit,“ podotýká Klvaňa. Z pohledu ekologie je podle něj tento materiál šetrnější než umělé náhražky i tkaniny.